Nemluvte za filmu s klikačem
Alice Flemrová
Možná jste si v kině někdy všimli nenápadné osoby sedící u stolečku s notebookem a lampičkou, jenž bývá umístěn po straně hlediště. Obvykle na ně, na osobu i na stoleček, narazíte při festivalech a přehlídkách, kdy se promítají filmy, u kterých se nevyplatí vkládat titulky do obrazu, a tak se klikají ručně.
Klikač či klikačka bývá často i autorem titulků, ale pravidlo to není. Každopádně je to někdo, kdo se v té chvíli věnuje značně adrenalinové disciplíně, musí se soustředit, protože stačí chvilka jeho nepozornosti a obecenstvo v sále ztratí nit a bude mít pokažený filmový zážitek.
Z toho důvodu není dobrý nápad chodit se klikače během jeho zodpovědné práce ptát, kde jsou záchody, jak dlouho bude film ještě trvat, či mu důrazně ťukat do stolečku a sdělovat mu přitom své výtky a dojmy.
Bohužel tohle všechno diváci dělají.
Někteří se dokonce snaží sabotovat klikání ještě před promítáním. Například v jednom pražském kině býval notebook s klikacím programem propojený s projektorem dost fórově, kabel držel ve zdířce jen na čestné slovo a navíc se volně klikatil po podlaze. Diváci přicházející po zhasnutí světel o něj skoro vždycky zakopli. A často se našel potměšilý hlouček, který si musel cosi urgentního sdělovat těsně před začátkem filmu a přes úpěnlivé prosby klikaččiny, ať jdou aspoň o kousek dál, ať proboha dávají pozor, kam šlapou, se kolem toho klíčového kabelu vytrvale motal. Jednou se někomu podařilo vykopnout kabel ve chvíli, kdy film už běžel. Říct sprosté slovo, sjet ze židle na zem, nahmatat ve tmě kabel, zapojit ho, usednout a s bušícím srdcem, ale pevnou rukou odkliknout první titulek včas, to vše za cca 16 a půl vteřiny, není legrace.
Ale nebezpečí na klikače nečíhá jen ze strany diváků.
Někdy pošle záludný distributor jinou verzi filmu překladateli-klikači a jinou do promítací kabiny. Klikač, který film sám překládal, ho obvykle dobře zná, a při volnějším tempu sice může hbitě přejíždět – titulky jde skrýt – mezi jinak nastříhanými scénami, jenže… například italské filmy moc často volné tempo nemají, a co je horší: ke scénám, které k překladu nedostal, tam na místě titulky zkrátka nevyrobí.
Další noční můrou klikačů je klikání po hluchu. Jak se to dělá? Špatně! Může se vám to stát, jen když klikáte v promítačově kabině nad sálem. Tam jste sice ukryti před útokem zlovolných diváků, ale můžete pro změnu narazit na roztržitého promítače. Který chvatně odejde se slovy, že všechno běží, jak má, a že se vrátí na konci. Film se spouští, vy jste si cvičně klikli, ujistili se, že máte správné titulky, jenže ouha: ze sálu k vám nedoléhá zvuk. Vrhnete se ke dveřím, jste zamčeni! A film už začal, naštěstí němou scénou, jenže vy jste hluší. Pokud se můžete spolehnout na svou dobrou znalost filmu, můžete klikat po hluchu, odezírat, odhadovat, zoufat si a doufat. Stalo se mi to jen jednou. Možná se to ještě nikomu jinému nestalo. Byl to ale bezesporu nevšední zážitek. Nevíte, jestli neumřete na srdeční zástavu, kterou střídají záchvaty hysterického smíchu, a taky jestli by to nakonec nebylo lepší, vzhledem k tomu, že v sále sedí režisér a autor předlohy a vy jim máte jít po představení tlumočit.
A proto až příště uvidíte v sále osobu u stolečku s notebookem, myslete na to, že se jí třese ruka i žaludek, ale že dělá všechno pro to, abyste si film jaksepatří užili. Nechoďte jí drcat do stolku, držte jí palce.