Marina Jarre
Marina Jarre se narodila v Rize roku 1925 Italce Claře Coïsson, později významné překladatelce z ruštiny, a lotyšskému Židovi Samuelu Gersonimu, kterého v roce 1941 zavraždili nacisté. Manželství skončilo rozvodem a v roce 1935 matka odvezla Marinu a její mladší sestru Annalisu ke svým rodičům, příslušníkům komunity valdenských, do piemontské vsi Torre Pellice, kde dívky vychovávala babička.
Třebaže italština byla pro Marinu až třetím jazykem, který si osvojila – v Rize mluvila německy a u prarodičů francouzsky –, zvolila si ji za svou mateřštinu a začala v ní psát.
Její literární dráha byla nenápadná a větší pozornosti se této nevšední autorce dostalo až v závěru života. Od konce druhé světové války žila v Turíně, kde vystudovala, provdala se, porodila čtyři děti a kde až do důchodu učila francouzštinu ve školách na předměstí.
V roce 1962 literárně debutovala knížkou pro děti Il tramviere impazzito e altre storie (O tramvajákovi, který se zbláznil, a další příběhy). Její první prózou pro dospělé byl román Monumento al parallelo (Paralelní pomník, 1968), který pak vyšel roku 1972 s mírnými úpravami v nakladatelství Einaudi pod názvem Un leggero accento straniero (Lehký cizí přízvuk). U Einaudiho vydala většinu svých próz, včetně vrcholného autobiografického bildungsrománu I padri lontani (1987, č. Vzdálení otcové, 2024), jenž se v posledních letech konečně dočkal překladu do většiny světových jazyků, i s ním souvisejícího Ritorno in Lettonia (Návrat do Lotyšska, 2003), za nějž získala cenu Grinzane Cavour. Zemřela v Turíně v roce 2017. Nových vydání jejího díla se ujalo nakladatelství Bompiani.
Její prózy se vesměs dotýkají témat identity, životní autenticity, sebeuvědomění, míšení kultur, hledání vlasti, k nimž autorka přistupuje racionálně, bez romantizujících klišé a sentimentu, ale vždy se (sou)citem a s odporem k útlaku a bezpráví. Ať jsou její postavy ženy, nebo muži, ať přicházejí z minulosti, jako v historickém milostném románu na pozadí bojů valdenských proti vojskům savojského vévody Viktora Amadea II. Ascanio e Margherita (1990), či jsou protagonisty a svědky událostí 20. století, vždy se vyznačují přesvědčivou psychologií a až nelítostnou upřímností.
Knihy autorky: